​

​

Události předcházející založení Československého komitétu INSEA

​

Mezinárodní organizace pro výchovu uměním (International Society for Education through Art), stejně jako její československý komitét, vznikla v 60. letech, konkrétně v roce 1963 (světová platforma) a v roce 1967 (československý komitét).

​

Česká strana (zejména v osobě Jaromíra Uždila) byla aktivní už ve Federation Internationale de l°Enseignement du Dessign (dále FEA), jež byla založena v roce 1904 a s původní pařížskou INSEA (fungující od roku 1954) byla v roce 1963 sloučena v organizaci jedinou. V rámci FEA – která zaujímá v historii výtvarné výchovy místo jako první světová organizace sdružující pedagogy a zájemce o výtvarnou výchovu – působili odborníci z Československa velmi aktivně; mimo jiné vystoupili na prvním poválečném kongresu FEA v roce 1925 v Paříži a byli pověřeni organizací příštího mezinárodního kongresu v roce 1928, jehož dějištěm se stala Praha a jenž byl ve znamení konstruktivistických tendencí a pozornosti k užité tvorbě. (Cikánová et al., 1998)

​

Důležitým mezníkem v naší historii byl rok 1964, kdy se v Praze uskutečnila mezinárodní výstava Dítě a svět a souběžná II. celostátní konference učitelů výtvarné výchovy. Tyto akce přímo předznamenaly vznik Československého komitétu INSEA a zároveň byly spojeny se jmény jeho hlavních osobností, zejména Jaromíra Uždila, který vedl přípravný výbor konference a pronesl zde hlavní referát s názvem Tvořivost ve výtvarné výchově, a Igora Zhoře, jenž editoval konferenční sborník a sám do něj přispěl jak úvodem a dílčím diskusním příspěvkem, tak samostatným příspěvkem s názvem Perspektivy besed o umění. Programové zaměření zmíněných událostí a zejména jejich étos lze ztotožnit s étosem později ustaveného Československého komitétu INSEA.

​

Ze sborníku referátů a abstraktů dýchá volání po nové škole, po výtvarné výchově zbavené rigidních osnov, po iniciativě, vynalézavosti, vlastních názorech. Zpětně nahlédnuto, konferenční příspěvky byly výrazem probíhajícího obrodného procesu, jenž byl zřetelný v celé společnosti a umění, svěžího nahlížení na oborové obsahy (proti konvenčnosti a rigidní strukturaci učiva do pracovních okruhů, proti přeceňování kreslení „dle názoru“ na straně jedné a námětovému formalismu tematického kreslení na straně druhé) a volání po novém postavení výtvarné výchovy v celém vzdělávacím systému. 

​

Jaromír Uždil se na konferenci vymezil proti okleštěnému chápání výtvarné výchovy jako prostředku (poly)technické výchovy a zdůraznil, že kresba je druhem sebevyjádření, jehož hodnota nemá být poměřována pouze praktickými hledisky. Prezentoval zde různé pohledy na tvořivost, jež byla také hlavním tématem kongresu, pokusil se zpracovat podněty z moderního umění a přispět k tomu, aby mu učitelé porozuměli v jeho úplnosti a dokázali do výuky aplikovat jeho principy.

​

Další z nepřehlédnutelných osobností později vzniklého Československého komitétu INSEA byl Jiří David. Rovněž jeho příspěvek na zmiňované konferenci dobře ukazuje kritického a nezávislého ducha výtvarně pedagogického diskurzu v Československu.

​

Výstava Dítě a svět a souběžně konaná konference, jež navzdory svému názvu v dané době neobvyklou měrou naplňovala statut konference mezinárodní (vždyť se jí zúčastnilo 300 československých a 112 zahraničních hostů), byly zajisté významným kamenem mozaiky bohatého oborového dění v Československu 60. let. Téma konference, výtvarná výchova a tvořivost, výstižně ukazuje význam konceptu tvořivosti v historii československé výtvarné výchovy. Konference umocnila zájem učitelů o kreativitu a byla znamením nového paradigmatu výtvarné edukace vycházejícího z pedocentrických podnětů, proměn umění, teorií výtvarné tvorby, výzkumů dětské kresby a poznatků psychologie, paradigmatu stavícího tvořivost do role rudimentu výtvarné výchovy. Důležitým příspěvkem do oborového diskurzu bylo samozřejmě také vydání již citovaného sborníku konferenčních příspěvků, k němuž došlo v roce 1965 ve vysokém nákladu 6500 kusů.

​

Konference za sebou zanechala rovněž rezoluci, jež vyzývá k realizaci řady kroků k posílení pozice výtvarné výchovy na školách, staví se za osnovy zavedené v roce 1960, zasazuje se za kvalitnější vzdělávání výtvarných pedagogů a jejich metodickou podporu a konečně také vyzývá k založení odborné organizace výtvarných pedagogů, jež by se měla stát členem INSEA a jejímž cílem by měla být vyšší úrovně výtvarné výchovy a odborný růst učitelů.

 

​

XVIII. světový kongres INSEA v Praze

​

K naplnění zmíněného bodu rezoluce – za tři roky – skutečně došlo. Nejdříve však Jaromír Uždil a jeho spolupracovníci – za podpory tehdejšího ministra školství Jiřího Hájka – uspořádali v Praze, v srpnu roku 1966, XVIII. světový kongres INSEA. Hlavním koordinátorem příprav a ideovým tvůrcem kongresu byl Jaromír Uždil, vůdčí osobnost československé výtvarné výchovy, jehož podíl na vzniku Československého komitétu INSEA byl zásadní. Uždilovi, prezidentovi a generálnímu komisaři kongresu, se podařilo zorganizovat do té doby nejpočetnější shromáždění výtvarných pedagogů. Kongresu, jenž se přihlásil k nosné meziválečné tradici české výtvarné pedagogiky, konkrétně ke světovému kongresu výtvarných pedagogů uskutečněném v Praze roku 1928 a k proudům výtvarně pedagogického myšlení, které stavěly na živé interakci se soudobými výtvarnými proudy a obor ve své době posouvaly dál, se účastnilo celkem 2200 návštěvníků a přicestovali z 34 zemí světa. Kongresu se osobně zúčastnili jak vedoucí představitelé INSEA (J. A. Soika, prezident INSEA), delegáti zastupující generálního ředitele UNESCO (D´Arey Haymanová) a funkcionáři organizací FEA a NAEA, tak představitelé ministerstva školství pořadatelské země.

​

Herbert Read, v té době čestný prezident INSEA, zaslal delegátům alespoň svůj pozdrav, když mu zdraví nedovolilo kongres navštívit osobně. Read vyjádřil uspokojení z úspěchu INSEA a vyzval k dalšímu šíření znalosti „toho, co míníme výchovou uměním“ a k rozvoji mezinárodní spolupráce, jež se zdá být možná zvláště skrze umění. „To, čemu učíme, je forma komunikace, která nezná omezení jazyka: je to lingua franca expresívního obrazu, linie, barvy a symbolické formy.“ (Read, 1968, s. 28)

​

Jaromír Uždil ve svém úvodním projevu poukázal na to, že dětská kresba ukazuje k prazákladu všelidské existence, k jednotě lidí – nadnárodní i nadsociální. Dětský výtvarný projev příhodně charakterizuje jako jev kulturně-sociální, jako fenomén, jenž je ovlivněn a determinován kulturními souvislostmi a jako takový vypovídá o době svého vzniku, o pedagogických přístupech, o vývoji umělecké tvorby, o panujících paradigmatech. V této souvislosti Uždil citlivě vnímá, že nové paradigma v oblasti umění se v oblasti výtvarné pedagogiky dosud nereflektuje dostatečně. Když tematizuje otázky budoucnosti předmětu, vyzdvihuje význam výtvarného projevu s jeho komunikačními a „obrozujícími“ efekty: „Domníváme se, že máme v rukou zvláštní, zcela zvláštní prostředky. Předpokládáme totiž, že každá činnost, která směřuje k vyjádření představy výtvarnou formou, je sama o sobě tak obrozující, že může prospět nejen růstu smyslového a estetického zájmu, ale že dokonce má i znamenitý vliv na utváření morálního postoje člověka.“ (Uždil, 1968, s. 22) Upozorňuje, že středem zájmu a podnětem výtvarné činnosti do budoucna nezůstane pouze smyslový kontakt s realitou (byť je jeho úloha důležitá), ale i vědění o skutečnostech a vztazích nepostižitelných zrakem nebo pouze zrakem. Hovoří o „zlidštění“, „zduchovnění materiálních sil a vazeb reality“. (Tamtéž, s. 23)

​

„Vedle zdůrazňovaných schopností vidět, rozlišovat, srovnávat a poznávat přijdou asi ještě více ke slovu jedincovy nároky na sebevyjádření, výraz, autostylizaci. Je zřejmé, že se s jejich plnohodnotným výrazem setkáváme až ve světě umění, kde se uplatní v dynamické rovnováze k estetickému kodexu své doby, a že mají tedy současně i nadosobní, tj. právě společenský a kulturní význam.“ (Uždil, 1968, s. 23)

​

V těchto úvahách jsou viditelné snahy reflektovat zásadní změny projevující se v umění, jež se musejí zpracovat i ve výtvarné pedagogice, nemá-li čelit úpadku. Zpětně vidíme, že obor v dané době teprve pozvolna zpracovával podněty moderního umění, zejména fakt, že nápodoba („zobrazování“) přestala být postačující podmínkou k definici uměleckého díla. V takové situaci musel také obor výtvarná výchova redefinovat své cíle a obsahy, stejně jako svou praxi. Z těchto důvodů Uždil ve svém referátu delegáty kongresu vyzýval k budování teorie, protože její úloha – opět v umění samotném i v pedagogice – začíná být vskutku zásadní. Nejde přitom pouze o transfer výtvarně teoretických témat do pedagogických souvislostí, jde o autonomní výtvarně pedagogickou teorii, teorii s vlastními pojmy a problémy, s vlastním filozofickým rámcem a podhoubím.

​

Zpětně nahlíženo vidíme, že výtvarná výchova podněty své doby postupně zpracovala a že také v ní – podobně jako v umění – se začalo usilovat o individuální výraz a o pojetí tvorby jako cesty ke zkušenosti a autonomnímu poznání. Povolilo se tápání, akceptovala se nedokonalost, hledání se stalo metodou, rutina měla být napříště odstraněna. Kvalita přestala být posuzována úrovní mimeze, ale spíše silou a hloubkou uchopení světa, schopností tvorbou účinně komunikovat.

​

Podíl na této proměně, jež udržela výtvarnou výchovu s rukou na tepu doby, měl – nejen v českém prostředí – právě Jaromír Uždil a další osobnosti, jež se sdružovaly pod křídly INSEA. Nedocenitelnou roli platformy, na níž se odehrávaly diskuse o smyslu oboru a kde se uskutečňovalo hledání adekvátních forem, plnila právě INSEA. Uždil sám – jenž byl na zasedání Světové rady INSEA v rámci pražského kongresu zvolen viceprezidentem – v této souvislosti konstatoval, že přes veškeré rozdíly mají členové této komunity mnoho společného – otázky, problémy, zájmy. Mohou je však řešit společně a široký mezinárodní diskurz je až do dneška – a také v budoucnu bude – jedinou možností, jak uchovat jeho kvalitu.

​

Vedle Jaromíra Uždila, jehož podíl na obsahu kongresového jednání byl již zmíněn, přinesl XVIII. světový kongres INSEA další podněty, jež v mnohém ovlivňovaly československý didaktický diskurz i v následujícím období. Za významné a v mnohém symbolické považujeme vystoupení Jana Patočky, který na kongresu přednesl jeden z hlavních referátů. Své vystoupení nazvané Krize racionální civilizace a úloha umění zahájil nejprve výzvou k hlubšímu poznání a kritickému zkoumání umění a odkazem na Hegelovu estetiku. Patočka se vyrovnává s jejími idealistickými východisky v situaci moderního umění a rozvádí úvahy o specificích moderních děl. Patočka upozorňuje rovněž na to, že v naší době a kultuře je dominantní pojmové, intelektuální poznání – je dokonce tak dominantní, že ovlivňuje i činnost uměleckou, stavící původně na zcela jiných principech. Znakem tohoto stavu je mimo jiné to, že umění se od jisté doby neobejde bez intelektuální, teoretické reflexe a explikace. Závěr Patočkovy analýzy byl obhajobou moderního umění a argumentací, v níž se zdůrazňuje umění jako hodnota, jež je hodnotou nikoliv instrumentální, nýbrž finální. Tak jako to dělá umění, měli by také učitelé pěstovat hluboký smysl pro svobodu, chápat uměleckou činnost jako projev ryzí lidskosti, důkazu, že člověk „není pouhý transformátor a akumulátor energie, který si vytvořila hra kosmických sil, nýbrž opravdový tvůrčí pramen, svoboda“. (Patočka, 1968, s. 56) 

​

Moderní umění a jeho didaktická transformace do výchovy, stejně jako hledání jeho smyslu a podstaty, s nimiž lze ve výchově pracovat, byla tématem řady dalších příspěvků kongresu. Irena Wojnarová, polská delegátka, se zabývala pedagogickou interpretací umění, jeho spojením se životem, ale také vizualitou jako takovou – jež nabývá v kultuře moderního člověka čím dál větší důležitost. V dnešní situaci, kdy řešíme explozi vizuality a nových forem audiovizuální komunikace, jež přinášejí nová média a digitální doba, je zajímavé sledovat, že již v 60. letech se odborníci zabývali důsledky interakce s televizním vysíláním a masovou kulturou. Wojnarová – oproti mnoha jiným, kteří si nově vznikající média pouze ošklivili a považovali je (mnohdy bez zevrubné argumentace) za vítězství odlidštěné, racionální civilizace – vyzývá k rozlišování: vizuální kultura jako taková nemůže být považována automaticky za povrchní. Wojnarová neváhá dokonce hovořit o „pedagogice vizuální mluvy“, jež se dnes – půlstoletí od proneseného příspěvku – etablovala na koncept vizuální gramotnosti – v teorii i praxi jejího pěstování.

​

Jiří David, zástupce pořadatelské obce domácích teoretiků, ve svém vystoupení nejprve připomněl tradice československé výtvarné výchovy, jež se vždy snažila držet krok s aktuálními trendy a proměnami umění i společnosti. Také on upozorňuje na (dobově pociťované) „negativní faktory technické civilizace“, jež se podle něj projevují jednostrannou racionalizací myšlení a schematizací psychického života. Vnímá „problém společenské a individuální integrace jednotlivce“ a odvolává se na Deweye a Reada, když mimo jiné připomíná Readovu tezi o rozporu mezi imaginací a logickým myšlením, o rozporu, jenž porušuje organický způsob bytí.

​

David odmítá různá redukcionistická či formalistická pojetí dětského výtvarného projevu, vybízí k dosahování co nejvyšší korelace temperamentu dětí a jejich způsobů projevu a odmítá, aby byl kritériem výtvarné výchovy jakýkoliv kanonizovaný estetický standard. Představuje pojetí výtvarné výchovy, jež by se mělo dočkat široké aplikace a jehož představitelem byl Jaromír Uždil. Mělo by jím být tvořivé pojetí výtvarné výchovy „směřující ke koordinaci a harmonickému vyvážení její aktivní a receptivní složky za stimulace zejména soudobého výtvarného umění“. (David, 1968, s. 62)

​

Stejně jako mnozí další v dané době, se také David vyrovnává se změnou paradigmatu, již nastolilo moderní umění, a přitom se snaží řešit v mnohém umělý spor mezi racionalitou a imaginací. David navrhuje respektovat svrchovanost lidského rozumu, který podle něj zůstává symbolem humanity; ostatně součástí kognice je podle něj i široce chápaná představivost. O tom, že je rozpor mezi racionalitou a imaginací skutečně poněkud umělý, svědčí podle Davida i moderní umění, které ukazuje „nekonečnou rozrůzněnost lidských individualit, mikrokosmů, podivuhodně diferencujících strukturu výtvarné kultury naší doby“ (tamtéž, s. 62) a v němž ve vyváženém vztahu nacházíme obojí – jak racionalitu, tak iracionalitu.

​

Ve výtvarné výchově samotné je podle Davida důležité reagovat na dva stěžejní problémy doby: jednak na tendenci praktického myšlení ke schematizaci a stereotypizaci a jednak na odcizení přírodní realitě – již podle Davida oproti dřívějšku nazíráme z mentální dálky vědeckotechnického myšlení. Z výuky je potřeba odstranit pozůstatky tzv. staré školy a zároveň řešit důsledky soudobé extenzívní masové kultury. Konkrétněji to může znamenat např. boj proti konvencím ve vidění estetické reality a proti přejímání hotových modelů. Jako reziduum staré školy je potřeba odmítnout redukcionistické vnímání tvůrčího procesu jako mechanické reprodukce nazírané předmětné reality, naopak přijmout je třeba pojetí tvorby jako tvořivého, intelektuálního uchopení skutečnosti.

​

Také další příspěvky, jež zazněly na obsahově bohatém kongresu v Praze, odkazují jednak k myšlenkovému odkazu Reada a jednak se snaží uchopit současný vývoj společnosti a umění a vyvozovat z něj důsledky pro vzdělávání. Sam Black, kanadský delegát, dokonce anticipuje dnešní důrazy na celoživotní učení a poukazuje na akceleraci nového poznání a měnících se obsahů jednotlivých oborů, jež ukončuje dobu iluze, že škola může žákům předat ucelený a ukončený komplex znalostí a dovedností. (Black, 1968, s. 64) To byl ale tradiční a zakořeněný pohled na školu a vzdělání – ostatně dodnes se učíme vyrovnávat s relativitou poznání a s dynamicky se měnící sumou současného vědění a pokoušíme se o jeho optimální didaktickou redukci pro vzdělávací účely. Hledáme přitom nové pojetí vzdělanosti a vzdělání a učíme se akcentovat i jiné, neméně důležité funkce školy.

​

Z příspěvků přednesených na kongresu čiší dobové zaujetí celospolečenskými změnami, očekávání důsledků „kybernetické vědecké revoluce“, obavy z masové kultury a konzumerismu – vesměs z jevů, jež v dalších desetiletích kulminovaly a s nimiž se snaží po svém vyrovnat i dnešní generace.

Součástí XVIII. světového kongresu INSEA byla také velká výstava výtvarných prací tvořená třemi desítkami národních expozic. Koncepce této výstavy sledovala pedagogickou linii, nešlo tedy pouze o výstavu výsledků, ale spíše o představení a mezinárodní konfrontaci různých přístupů k výtvarné výchově.

​

V rámci kongresu se uskutečnilo rovněž valné shromáždění INSEA, na němž byly mimo jiné vyhlášeny výsledky volby nového prezidenta organizace, jímž se stal Saburo Kurata z Japonska (podrobnosti viz Brožek & Maleček, 1968, s. 245). Organizátorům kongresu se podařilo vydat v roce 1968 obsáhlý sborník kongresových referátů a abstraktů, a to nejen v české, ale i v cizojazyčné verzi. Byl vydán pod názvem Umění a výchova. Výtvarná výchova pro budoucnost. Zpráva XVIII. světového kongresu INSEA, Praha 1966. Hlavními editory české edice byli Jaroslav Brožek a Bohuslav Maleček, na přípravě sborníku však spolupracovali také další domácí odborníci, jejichž výčet uvádíme nejen kvůli faktografii, ale také proto, že se jedná – jistě ne náhodou – o významné osobnosti naší výtvarné výchovy. Na editování sborníku se podíleli (v abecedním pořádku): Jaroslav Brožek, Jiří David, Karel Frauknecht, Josef Hron, Bohuslav Maleček, Leonid Ochrymčuk, Jaromír Uždil a Igor Zhoř. Editorem cizojazyčné verze byl Igor Zhoř.

​

 

Vznik Československého komitétu INSEA 

​

V březnu roku 1967 – v přímé návaznosti na uskutečněný XVIII. světový kongres INSEA – byl konečně ustaven samostatný Československý komitét INSEA jako kolektivní člen mateřské organizace INSEA. Byl koncipován jako výběrová organizace československých výtvarných pedagogů a domácích odborníků z oblastí umění, vědy a vzdělávání a jeho ustavení schválilo ministerstvo školství, pod jehož gesci organizace částečně spadala (ministerstvo potvrzovalo členy, hradilo poplatek mateřské organizaci apod.).

​

Československý komitét INSEA plnil podle svých stanov toto poslání: udržovat úzký kontakt se světovými organizacemi výtvarných pedagogů, reprezentovat československou výtvarnou výchovu na mezinárodním poli a v rámci Československa usilovat o vliv na rozvoj výtvarné výchovy, a to zejména studiem a předáváním zahraničních zkušeností, publikováním zpráv o své práci, sledováním vztahů všech složek výtvarné výchovy a pořádáním výstav, seminářů a konferencí.

​

Členství bylo od počátku koncipováno jako osobní (a také čestné) a vznikalo rozhodnutím plenárního zasedání komitétu. Komitét jako organizaci řídil (a dodnes tomu tak je) kolektivní statutární orgán, jímž bylo předsednictvo v čele s předsedou. Funkcí předsedy, jímž se stal Jaromír Uždil, bylo zastupovat komitét a společně s dalšími členy předsednictva vykonávat usnesení komitétu a podávat členům zprávy o jeho činnosti. Členy komitétu byli přední českoslovenští pracovníci výtvarné výchovy, zástupci uměleckých vysokých škol a vysokých škol pro přípravu výtvarných pedagogů, zástupci resortů, do jejichž působnosti spadala činnost organizace, zástupci pedagogických výzkumných ústavů, svazu umělců, UNESCO atd.

​

Ustavením Československého komitétu INSEA v roce 1967 se započala významná kapitola dějin našeho oboru, který se i v dalších letech – negativně poznamenaných návratem tuhé totality a údery komunistického režimu – snažil udržet vysokou kvalitu oborového myšlení a praxe, stejně jako důležitou a v mnohém životadárnou kontinuitu se světovým děním. Vedení Československého komitétu INSEA se přitom snažilo o téměř nemožné: v politicky vyhrocené době udržet organizaci jako nepolitickou, čistě odbornou.

​

Samotný rok vzniku Československého komitétu INSEA, tedy rok 1967, byl rokem úspěchu československého pavilonu na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu v Kanadě, rokem vzniku fotografické skupiny EPOS, jež zakládá v Československu novou vlnu aranžované fotografie, ale i rokem, v němž se nonkonformní, undergroundoví umělci naplno zabývali akčním uměním (např. Milan Knížák v tomto roce založil svou hudební skupinu Aktual). Byl to ale i rok, v němž kulminovaly společenské tendence celých 60. let, tendence, jež je možné charakterizovat slovy volání po svobodě, odmítnutí dosavadního politického směřování země, jež byla sovětským satelitem a v níž se komunistické ideje – nejen vnucené, ale mnohými i sdílené – vyprázdnily vlivem zkušeností z násilných 50. let poznamenaných stalinismem a pro diktaturu typickým kultem osobnosti.

​

Rok vzniku Československého komitétu INSEA málokdy usazujeme do tehdejších poměrů v Československu – možná právě proto, že jeho představitelům se dařilo udržovat odstup a organizaci koncipovat jako striktně apolitickou. Nenechme se však mýlit – apolitičnost byla rovněž politickým postojem svého druhu, protože jak už bylo připomenuto, diskurz mnoha společenskovědních oborů a profesních organizací byl skrz naskrz prosáklý předepsanými politickými deklaracemi a byl ovládnut tzv. marxismem-leninismem natolik, že oborová úroveň se ocitla prakticky na nule a kontinuita s meziválečným vývojem byla mnohde násilně přervána. Pouze doba uvolněných 60. let a samozřejmě nasazení lidí, kteří stáli za všemi jeho akcemi a projevy, umožnila držet Československý komitét INSEA jako dnešní standardní odbornou organizaci – tedy jako organizaci, v níž probíhá svobodná výměna názorů na předmět zájmu a v níž kvasí nové poznatky a teorie.

​

​

INSEA v období normalizace

​

Všechny demokratizační tendence, jež vyústily do tzv. Pražského jara 1968 a za jejichž plod lze považovat i národní komitét INSEA, byly však bohužel zadupány do země násilnou vojenskou intervencí pěti států Varšavské smlouvy. Československo bylo nuceno prožít další traumatizující zkušenost s dalekosáhlými důsledky jak pro občany samotné, tak pro umění, kulturu i odborný diskurz. Nejenže si invaze vyžádala oběti na životech protestujících československých občanů a zahájila systematickou perzekuci svobodomyslných osob a jejich rodin, ale také započala nešťastné období tzv. politické normalizace.

​

Jednalo se o období rámované násilným umlčením Pražského jara v roce 1968 a Sametovou revolucí započatou v listopadu 1989. Toto dvacetiletí bylo charakterizováno přítomností sovětských okupačních vojsk a zahájily je jednak čistky v samotné vládnoucí komunistické straně, odkud byly odstraněny všechny osoby stranící předchozímu demokratizačnímu procesu nebo nesouhlasící s okupací, a jednak obnovení cenzury, perzekuce všech osob otevřeně protestujících proti okupaci, politické soudní procesy, rušení řady organizací apod. Snad jen již zmíněná apolitičnost Československého komitétu INSEA, jeho napojení na ministerstvo školství a politicky zcela „neškodný“ předmět zájmu, tedy výtvarná výchova, umožnily komitétu dále fungovat – normalizace jej však v mnohém poškodila, jak bude ještě dále zmíněno.

​

Masové ani individuální protesty proti potlačení svobod po okupaci Československa, z nichž největší sílu mělo upálení studenta Jana Palacha a Jana Zajíce, nezmohly nic proti geopolitické realitě, jež Československo pevně držela v dosahu Sovětského svazu a jeho mocenských zájmů.

 

Normalizace, jež byla jakousi soft verzí stalinismu, se vyznačovala jedním typickým rysem: bylo jím absolutní rozdvojení soukromého a veřejného života. Zatímco na veřejnosti bylo možné prezentovat jen určité, jasně dané teze, jimž ve skutečnosti věřil málokdo, pouze v soukromí se mohly prezentovat skutečné názory. Tento dvojí život, tolik charakteristický pro předlistopadové období, se projevoval i ve výtvarné výchově a v Československém komitétu INSEA – například v tom, že mnohé z osobností, jež byly režimem perzekvovány a jimž bylo znemožněno publikovat, publikovaly nakonec i nadále, jen pod pseudonymy nebo pod jmény jiných autorů. Ostatně obsah těchto publikací nebyl nijak politický, týkal se ryze oborových problémů, a tak nám může cenzura postihující jejich autory připadat nesmyslná. Můžeme říci, že navzdory režimu dále existovala jedna komunita výtvarných pedagogů (ovšem jistě ne homogenní), jen navenek mohla ukazovat pouze jednu tvář, jinou, než byla ta skutečná.

 

Jaké byly škody tohoto období? A jak zasáhlo dění v Československém komitétu INSEA?

​

Šikana a uplatňování absolutní moci komunistické strany a státu měly v Československém komitétu INSEA a mezi jeho členy bohužel velmi konkrétní projevy. Někteří odborníci byli pro své otevřené postoje proti sovětské okupaci postiženi zákazem publikování, byli vyhozeni ze svých pozic na vysokých školách, bylo jim znemožněno pedagogicky působit a svobodně bádat. Jednalo se např. o Jiřího Davida, Jaroslava Brožka, Igora Zhoře, Karla Frauknechta nebo Bohuslava Malečka, abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější.

​

Jiří David, známý odborník působící na univerzitě v Ústí nad Labem byl z univerzity propuštěn v roce 1969 – po návratu z odborné stáže v USA, kde vystoupil jako delegát ČSSR na 19. světového kongresu INSEA New Yorku. Po výpovědi z politických důvodů byl až do Listopadu 1989 persekvován. Vynikající český teoretik se musel živit jako čerpač hydrogeologického průzkumu v odlehlých pohraničních oblastech země a ve stísněných, nedůstojných podmínkách stavební maringotky vznikaly jeho náročné odborné texty. Posléze se mu je dařilo publikovat pod jménem jeho ženy Věry Davidové.

​

Dalším persekvovaným odborníkem byl Jaroslav Brožek, umělec a teoretik v oblasti barvy působící – stejně jako David – na univerzitě v Ústí nad Labem. Za svůj nesouhlas s okupací země byl donucen odejít z akademického prostředí v roce 1970; poté nějakou dobu pracoval jako učitel na základní a lidové škole v Ústí nad Labem, později mu úplně zakázali pedagogicky působit. Po zákazu pedagogické činnosti se autor řady výzkumných sond a referátů pronesených na zahraničních konferencích živil jako písmomalíř. Ani Brožek naštěstí neustává ve své odborné a umělecké činnosti, i on publikuje pod jinými jmény, např. pod jménem své ženy Ivany Brožkové nebo pod jménem Josefa Hrona (Jak namalovat krajinu, 1978). Ne všechny připravené publikace však ušly přes utajování autora pozornosti cenzorů: knihu s názvem Barva, barva, barva postihl zákaz a byla úplně stažena z výroby, jiná publikace (Nebojte se barev) se před publikováním údajně ztratila. (Koubová, 2008)

​

Do třetice jmenujme ještě jednoho vynikajícího odborníka, jenž byl režimem odstaven a umlčen. Byl jím Igor Zhoř, významná osobnost výtvarného života, citlivý a talentovaný propagátor a zprostředkovatel umění, autor řady publikací o výtvarném umění. Před okupací, v roce vzniku Československého komitétu INSEA, vyšla ještě jeho kniha věnovaná vývoji moderního sochařství s názvem Hledání tvaru (1967), další publikace mohl vydat bohužel až po Listopadu 1989. Dokonce i jeho již vydaná publikace Historie výtvarných škol v Brně (z téhož roku), byla v roce 1970 zcela stažena z prodeje a náklad byl v rámci normalizačního cenzorského opatření svezen a dán do stoupy. Zhoř byl z Univerzity J. E. Purkyně v Brně propuštěn v roce 1971, těsně před jmenováním docentem (tedy po úspěšném habilitačním řízení), a to proto, že byl označen za osobu, „jež se svým konáním i smýšlením neztotožňuje s ideologií komunistického režimu“ (podrobnosti viz Drobná & Horáček, 2015). Bylo mu znemožněno publikovat a veřejně působit, a tak byl tento svobodomyslný člověk, znalec moderního umění, vynikající pedagog a organizátor veřejného kulturního života, nucen živit se jako reklamní textař a tvůrce propagačních tiskovin. Tutéž práci posléze vykonával v podniku Brněnské výstavy a veletrhy, odkud byl v roce 1977 – kvůli údajnému signování Charty 77 (jejímž signatářem ve skutečnosti nebyl, viz Drobná & Horáček, 2015) – rovněž propuštěn. Podobně jako ostatní zakázaní autoři se také Zhoř snažil své texty publikovat pod cizími jmény či pod pseudonymy (Gita Závodská, Marie Langrová) a zkratkami K. Z. (Květa Zhořová) nebo sin. 

​

Lidí, kteří byli režimem persekvováni, bylo mnoho, a to i v našem malém oboru. Umlčování elit a znemožnění odborné práce významných osobností, přerušení jejich kontaktu se zahraničím, cenzura, to vše nevratně poškozuje i mnohem větší obory než je výtvarná pedagogika v rámci takřka komorního českého, resp. československého prostoru. Přestože totalitní režim měl v období normalizace v mnohém „měkčí“ metody než v období stalinismu 50. let, jeho důsledky nebyly o nic méně ničivé. Všudypřítomná schizofrenie společnosti, kdy na jedné straně docházelo k umlčování nepohodlných osob a ničily se životy jich samých i jejich rodin, kdy panovala tuhá cenzura a občané ekonomicky stále zdevastovanějšího státu byli neustále pod dozorem a bez možnosti svobodně cestovat, a na straně druhé vládnoucí režim demonstroval „úspěchy socialismu“ a pořádal masové a pro občany povinné oslavy typu prvomájových průvodů nebo spartakiád, ani nemohla zůstat bez následků.

​

V tomto bezčasí a šedivé realitě normalizace měl Československý komitét INSEA důležitou úlohu a jeho faktické a symbolické propojení se světovou komunitou znamenalo pro výtvarné pedagogy v Československu nedocenitelnou morální podporu. Bylo štěstím a zajisté i zásluhou těch, kdo mohli v oboru dále veřejně působit, že se nejenže podařilo oborový diskurz uchránit největších excesů a pokřivení, ale že dál vznikaly práce podnětné a kvalitní. Je třeba stále zdůrazňovat, že to v období, kdy byli autoři nuceni psát to, co od nich vyžadovala komunistická propaganda (kromě cenzury tak samozřejmě fungovala na plné obrátky také – pro každého intelektuála zhoubná – autocenzura), rozhodně nebylo samozřejmé ani běžné. Nahlédneme-li do produkce již zmiňovaných autorských osobností z okruhu Československého komitétu INSEA a odmyslíme-li si jasně viditelné a ohraničené pasáže s povinnými propagandistickými slogany, jichž ostatně bylo minimum, zůstávají před námi texty, jež překvapí svou svěžestí, aktuálností a kvalitou.

​

Skutečnost, že také zakázaní autoři dále publikovali (jejich pseudonymy fungovaly jako krytí navenek, uvnitř jádra komunity byla identita autorů samozřejmě známa), vypovídá o solidaritě a vzájemném respektu, jež na bezútěšnou, pokřivenou dobu vrhají pozitivní záblesky.

​

Československý komitét INSEA v tomto období dále fungoval, byť v míře ovlivněné nepříznivými vnějšími podmínkami a ztrátou umlčených osobností. Sám Jaromír Uždil, jenž byl předsedou Československého komitétu INSEA od roku 1967, vyzdvihuje úsilí členů Československého komitétu INSEA a jeho předsednictva, kteří i v těchto „temných dobách [...] intenzivně pracovali ve věcech  organizačních i odborných, naplňovali život naší výtvarné obce výměnou názorů a cennými (samozřejmě, že žádný již nemohl dosáhnout významu legendárních akcí z 60. let)“.

​

V daném období byly hlavními aktivitami komitétu celostátní a mezinárodní kolokvia, stejně jako organizovaná setkávání pedagogů z praxe, pro něž INSEA zajišťovala odborný teoretický program a prostor pro výměnu praktických zkušeností. Zřejmě ne zcela úplný, ale i tak obsažný přehled akcí je uveden v následujícím výčtu:

 

Ústí nad Labem, 1968; O obsahu školní výtvarné výchovy. Kolokvium s mezinárodní účastí.

Moravany, 1970; Specifické, obecné a zvláštní v obsahu výtvarné výchovy. Mezinárodní kolokvium.

Vrátná dolina, 1971; Výtvarná výchova a životní prostředí. Mezinárodní kolokvium.

Mariánské Lázně, 1975; Souvislosti předškolní, školní a mimoškolní výtvarné výchovy. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

Zvíkov, 1984; Nové pohledy na přípravu výtvarných pedagogů. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

Visalaje, 1985; Nové podněty výtvarné kultury pro výtvarnou výchovu. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

Bratislava, 1986; Posílení vlivu estetické výchovy při výchově mladé generace. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

České Budějovice, 1988; Proměny výtvarného umění a jeho místa ve světě člověka, zvláště dětí a mládeže. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

Olomouc, 1989; Výtvarná výchova a hmotná kultura. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

 

Zvláště sympozium v roce 1988 v Českých Budějovicích se všem účastníkům zapsalo do paměti a mělo velký význam pro svůj mezinárodní rozměr. Proběhlo na něm totiž jednání Světové rady INSEA za účasti tehdejší prezidentky Marie-Franҫoise Chavanne (Francie). Na zasedání statutárního orgánu InSEA byl novým prezidentem zvolen Elliot Eisner (USA), jenž svůj mandát vykonával v následujících letech 1988–1991. Stojí za zmínku, že konferenčního jednání se zúčastnil také John Steers (UK), jenž byl prezidentem InSEA zvolen o několik let později; funkci vykonával v letech 1993–1996. Zmíněné skutečnosti ukazují jednak na to, že mezinárodní kontakty se i navzdory nepříznivým okolnostem podařilo naší výtvarně pedagogické obci udržovat, a jednak na pozvolna se měnící politické a společenské klima v Československu.

​

Zatímco ještě na sklonku 70. let režim vyvíjel silnou restriktivní aktivitu (vzpomeňme na pronásledování signatářů Charty 77, v níž autoři – z dnešního pohledu nevinně – poukázali na nedodržování lidských a občanských práv v Československu, ke kterému se představitelé ČSSR zavázali podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975; viz osud Jana Patočky, mluvčího Charty 77, jenž zemřel na následky bezohledného výslechu StB), v letech osmdesátých ztrácel dech a také vlivem vývoje v Sovětském svazu se poměry v Československu pozvolna uvolňují. Znamenalo to např. návrat některých osobností umlčených po roce 1968 do veřejného života.

​

Osoby režimem označené za nežádoucí se začínají znovu zvát na konference, Jaroslav Brožek opět začal vystavovat, pomalu ustává schizofrenní dělení členů komunity na ty nežádoucí a ty oficiální. Na druhou stranu ještě zdaleka nelze hovořit o svobodných poměrech, což dokládají násilné reakce režimu na různé pokojné demonstrace občanů, jež se právě v roce 1988 objevují, aby vyvrcholily v Listopadu 1989.

​

Ve stejném roce, kdy představitelé Světové rady INSEA zasedali v Českých Budějovicích, zasahovaly sbory SNB obušky, vodními děly, obrněnými transportéry a psy např. proti demonstrantům na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě (kde se konala demonstrace katolických věřících za náboženskou svobodu, lidská práva a obsazení prázdných biskupských stolců), proti tisícům lidí demonstrujících u příležitosti 20. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nebo u příležitosti 70. výročí vzniku Československa. Demonstrace se rozháněly, mnozí účastníci byli zadrženi a bylo s nimi zahájeno trestní řízení. Konečně 10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí v Praze uskutečnila – za účasti asi tří tisíců osob – první povolená opoziční demonstrace, kde vystoupili Václav Havel, další představitelé Charty 77 a jiní aktéři blížících se revolučních událostí.

​

 

Polistopadové fungování národní sekce INSEA

​

Sametové revoluci v roce 1989, jež přinesla pád čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu a započala návrat poměrů v zemi k normálu, předcházely další demonstrace a projevy opozičních skupin, sdělovací prostředky západních států začaly dění v komunistických zemích medializovat, různé významné světové organizace a osobnosti stávající poměry v Československu hlasitě kritizovaly. Československý disent zveřejnil – samozřejmě jen v zahraničních médiích a ve vysílání rádia Svobodná Evropa – petici Několik vět, jejímiž autory byli hlavní představitelé domácí opozice a o pár měsíců poté také hlavní aktéři revolučních událostí. Petice požadovala propuštění vězněných politických vězňů, zrušení cenzury a garanci základních lidských práv a svobod; obsahovala i ekologický apel. Na rozdíl od Charty 77 našel tento manifest široký ohlas napříč společností – celkem jej podepsalo na 40 000 signatářů.

​

Konečně 17. listopadu 1989 došlo k události, jež dala věci do pohybu: v Praze se konalo povolené shromáždění studentů pražských vysokých škol, na němž se shromáždilo asi 15 000 studentů. Demonstrace původně ohlášená jako připomenutí 50. výročí protinacistické demonstrace během pohřbu studenta Jana Opletala se změnila v manifestaci odporu k soudobému totalitnímu režimu. Po skončení oficiální části demonstrace studenti dále setrvávali a postupovali městem; mezitím se k nim přidali další demonstranti, až byl nakonec dav manifestujících, čítající na 50 000 demonstrantů, obklíčen na Národní třídě Veřejnou bezpečností. Byl napaden, bezohledně zbit a rozehnán. (Přehled revolučních událostí viz Vlček, [1999]) Tyto násilné události zahájily v Československu Sametovou revoluci a proměnu politických a společenských poměrů v zemi. Režim s vládou jedné strany, jenž byl budován „na věčné časy“, padl. Už 29. prosince se československým prezidentem stává vůdčí osobnost disentu Václav Havel, přestřihují se ostnaté dráty na hranicích, sovětská vojska se konečně odsouvají z území Československa.

​

Po pádu železné opony dochází svého zhodnocení úsilí výtvarných pedagogů o udržení vysoké úrovně oborového myšlení a jeho kontinuity se světovým vývojem. Do dění se opět mohou naplno zapojit dříve perzekvovaní autoři a svobodné, tvořivé přemýšlení o smysluplném pojetí našeho vzdělávacího oboru nachází své uplatnění nejen v praxi, ale také v dynamické oborové komunikaci. Vycházejí další studijní materiály pro vysokoškolské studenty a postupně jsou publikovány mnohé závažné texty koncepčního charakteru, vytvářejí se a diskutují nové osnovy, jež jsou výrazem skutečně pluralitního, a nikoliv ideologicky jednotného charakteru výtvarné edukace.

​

V roce 1990 dochází k výměně na postu předsedy Československého komitétu INSEA, jímž se po Pavlu Šamšulovi, který působil jako člen předsednictva komitétu již od roku 1977 a předsednickou funkci vykonával v letech 1985–1990 (a zůstal i po změně předsedy v úzkém vedení v roli místopředsedy organizace), stává pro období 1990–1993 Igor Zhoř.

​

V devadesátých letech došlo – kromě uspořádání řady sympozií s mezinárodní účastí a publikačních aktivit (o nich viz dále) – k dalším důležitým peripetiím historie Československého komitétu INSEA. Jedním z nich byl zajisté okamžik, kdy se organizace rozštěpila na dvě samostatné národní sekce, českou a slovenskou. Původně krátce koexistovaly na území jednoho státu a kopírovaly tak dění v Československu, kde postupně sílily tendence k rozdělení společného státu (k tomu viz Zhoř, 1996a). Nakonec 1. ledna 1993 Československo – společný stát Čechů a Slováků – zaniká a vznikají nástupnické státy Česká republika a Slovenská republika. Ve stejném roce, 24. 5. 1993, byla pod vedením Igora Zhoře, jenž tehdy jako předseda organizace musel řešit organizační problémy spojené se štěpením komitétu, a za asistence Aleny Dokonalové, členky přípravného výboru vznikajícího subjektu (oba signovali nově registrované stanovy), zaregistrována nástupnická organizace Československého komitétu INSEA, od tohoto data až do dneška fungující pod názvem Česká sekce INSEA. Po krátkém mandátu Igora Zhoře, jenž se stal děkanem Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a nečekaně zemřel v roce 1997, funkci předsedy České sekce INSEA vykonával – v období od roku 1993 až 1995 – Jaroslav Brožek. Po Jaroslavu Brožkovi se vedení organizace ujal Jaroslav Vančát; jejím předsedou byl až do roku 2015. (Viz medailony předsedů.)

​

Po roce 1990 uspořádala Česká sekce INSEA řadu sympozií s mezinárodní účastí, kde se diskutovalo mnoho aktuálních témat. Přehled uskutečněných sympozií nabízí následující výčet:

​

Hradec Králové, 1991; Výtvarná výchova v nové situaci

Ústí nad Labem, 1992; Filozofické aspekty výtvarné výchovy

Ostrava, 1993; Múzická kreativita jako cesta k obnově duše

Plzeň, 1994; Učitel výtvarné výchovy – umělec a pedagog

Praha, 1995; Uvidět čtvrtý rozměr: Výtvarná výchova pro třetí tisíciletí

Žďár nad Sázavou, 1996; Emocionalita a racionalita ve výtvarné výchově

České Budějovice, 1997; Horizonty vzdělávání učitele výtvarné výchovy

Ústí nad Labem, 1998; Ke kořenům oduševnělého tvaru

Praha, 2000; Média a obraznost

Olomouc, 2002; Výtvarná výchova a mody její komunikace

Plzeň, 2004; Rámcový vzdělávací program ve výtvarné výchově

Praha, 2006; Péče o obraznost / sémiotické přístupy k výtvarnému umění a ve výtvarné výchově

Brno, 2008; Veřejnost a kouzlo vizuality. Rozvoj teoretických základů výtvarné výchovy a otázky kulturního vzdělávání

Hradec Králové, 2010; Vizuální gramotnost

Plzeň, 2012; O významu tvořivosti ve výtvarné výchově a jejím účinku na všeobecné vzdělávání

Olomouc, 2015; Současný stav a perspektivy výtvarné výchovy – reflexe kurikulárních dokumentů pro všeobecné vzdělávání

České Budějovice, 2017; Kritéria kvality ve výtvarné výchově

 

Jak je vidět z přehledu, od roku 1998 se ustálil dvouletý rytmus konání konferencí, jenž trval do roku 2012. Od tohoto roku (fakticky plzeňskou konferencí) periodicita akcí nakrátko ustala a Česká sekce INSEA do roku 2015, kdy byla opět obnovena, přestala vykazovat činnost. Od roku 2015 byl znovu nastolen dvouletý rytmus konání konferencí, jenž byl započat konferencí Současný stav a perspektivy výtvarné výchovy – reflexe kurikulárních dokumentů pro všeobecné vzdělávání v Olomouci a dále pokračuje konferencí v jubilejním roce 2017 (Kritéria kvality ve výtvarné výchově, České Budějovice). Počínaje rokem 1992 byly ze sympozií vydávány publikace – sborníky nebo monografie, obsahující řadu důležitých textů utvářejících polistopadový diskurz české výtvarné pedagogiky. Sborníky podávají plastický obraz o dění na těchto odborných setkáních a ve výtvarné výchově v České republice. Lze konstatovat stoupající význam výzkumných šetření (daný snahou o kvalitativní proměnu didaktiky výtvarné výchovy, která již definitivně přestává být „metodikou“ a stává se standardní vědou v rámci široké rodiny pedagogických disciplín ), důležité otevření tématu vlivu nových technologií na umění a výtvarnou výchovu (zcela v duchu staré Patočkovy výzvy „být pozorni významu chvíle, již prožíváme“) a tematizaci stále potřebnější vizuální gramotnosti.

​

Samostatnou kapitolou nedávné historie naší sekce byly diskuse o novém kurikulu, které se stalo předmětem názorových polemik. Toto téma bylo stěžejní zejména v letech 2002 (viz sympozium Výtvarná výchova a mody její komunikace v Olomouci) až 2004 (viz sympozium Rámcový vzdělávací program ve výtvarné výchově v Plzni); s odstupem se k němu vrátilo rovněž sympozium v Olomouci v roce 2015 (Současný stav a perspektivy výtvarné výchovy – reflexe kurikulárních dokumentů pro všeobecné vzdělávání).

​

Vraťme se ale zpět do 90. let 20. století. Kromě sborníků z konferencí vznikly také další publikace pod hlavičkou Československého komitétu, resp. České sekce INSEA. Igor Zhoř a Alena Dokonalová ve spolupráci s dalšími autory připravili pro členy INSEA informativní výběr z referátů pronesených na Evropském regionálním kongresu INSEA v Helsinkách (odehrál se v roce 1992) a vydali jej pod názvem Síla obraznosti / Power of Images (Zhoř & Dokonalová, 1993). Poté, od roku 1995, začaly vycházet Listy České sekce, jež byly koncipovány jako neregistrovaný bulletin pro potřeby členů organizace a jako jejich diskusní platforma. Listy bohužel vycházely pouze jako neperiodický občasník, a to jen čtyři roky – v letech 1995 až 1998. Redakcí pod vedením Jiřího Davida a v dalším složení Marie Fulková, Evžen Linaj a Jaroslav Vančát bylo vydáno celkem 5 čísel ve čtyřech ročnících, konkrétně tato čísla: ročník 1: 1/1995, ročník 2: 2/1996, ročník 3: 3/1997, 4/1997, ročník 4: 5/1998).

​

Po zániku Listů jsou bohužel informace o dění v České sekci INSEA roztroušeny; po změnách v časopise Estetická, resp. Výtvarná výchova, k nimž rovněž došlo v 90. letech, se informace o dění v INSEA objevují především tam, jako tomu ostatně bylo i dříve v historii. Díky článkům v tomto periodiku lze nejen sledovat dění v samotné INSEA, ale i porozumět dobovým tématům a názorům na ně. Lze čerpat jak ze zevrubných analýz aktuálních témat různých typů kongresů INSEA a některých přetištěných referátů nebo jejich komentářů, ale i z užitečných informativních zpráv a postřehů z konaných kongresů.

​

​

Závěrem

​

Připomenutí geopolitických souvislostí vzniku a historie Československého komitétu INSEA ukazuje, že naše organizace rozhodně neměla pouze význam odborný, není a nebyla jen formálním nebo čistě pragmatickým sdružením osob, které spojoval odborný zájem a profese. Osobnosti spojené s Československým komitétem INSEA a s jeho nástupnickou organizací Česká sekce INSEA se snažili držet českou výtvarnou výchovu v centru dění a budovat jí silnou mezinárodní pozici. Usilovali o to stavět obor do kontextu současných myšlenkových a uměleckých podnětů, snažili se aktivně přispívat světové komunitě našimi vlastními poznatky a idejemi. Bylo to úsilí institucionalizovat tyto snahy, a tak zesílit hlas komunity výtvarných pedagogů, aby byl co nejvíce slyšet.

​

V předešlých pasážích bylo věnováno relativně mnoho prostoru politickému a společenskému dění, jež utvářelo složitou a mnohdy bezútěšnou realitu, v níž se členové Československého komitétu INSEA nacházeli dlouhá desetiletí. Připomenutí těchto souvislostí – na něž snadno zapomínáme v dnešní době svobody a snadného přístupu k informacím – ukazuje, že dosavadní existence naší organizace je kromě jiného také dějinami zápasu o možnost svobodného diskurzu, dějinami rezistence proti ideologickému tlaku, dějinami touhy po nezávislé výměně názorů v mezinárodních souvislostech. Snahou totalitních režimů byla izolace, cenzura idejí, ideologizace a paralýza svobodného odborného diskurzu – národní INSEA naopak znamenala přímé propojení se svobodnou světovou komunitou, vzájemné sdílení idejí a poznatků uvnitř této komunity, rozhled mimo rybník marxisticko-leninské pedagogiky, svobodné rozvažování dopadů moderny na výtvarnou edukaci, citlivost k dětskému výtvarnému projevu na pozadí nových teorií a pohledů, snahu o redefinování obsahů a cílů oboru podle potřeb doby – jejích výzev i jejích rizik, ať již ten či onen badatel akcentoval jedno nebo druhé.

​

Největší část našeho ohlédnutí byla právem věnována počátkům naší organizace: podhoubí vzniku Československého komitétu INSEA v 60. letech, XVIII. světovému kongresu INSEA v Praze v srpnu 1966, myšlenkovým podnětům tohoto kongresu a konečně vzniku Československého komitétu INSEA v čase svobodného nadechnutí v období nadcházejícího Pražského jara. Pokusili jsme se sledovat příběh naší organizace v období po traumatizující okupaci a v nelehkém období normalizace až k Sametové revoluci, jež přinesla pád čtyřicetileté vlády komunistického režimu a započala novou éru celé společnosti včetně naší organizace. Jak se bude příběh České sekce INSEA odvíjet dál, záleží už jen na nás samých. Její příběh však zdaleka nekončí.

​

Autorka textu: Petra Šobáňová

Jde o výtah ze studie publikované v almanachu Česká sekce INSEA 1967–2017; redakčně upraveno.

2017

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​