Každý rok končící osmičkou je pro Českou republiku příležitostí reflektovat klíčové události 20. století, jež utvářely naši národní historii. Bohužel s výjimkou roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát, se jedná o připomínku událostí, jež vývoj naší společnosti poznamenaly tragickým způsobem. Ať již máme na mysli letošní 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, 70. výročí únorového převratu nebo 80. výročí Mnichovské dohody, jedná se o smutná mementa, protože dané události byly spojeny s tragédiemi a pustošily nejen společnost jako celek, ale i oblast vědy, umění a vzdělávání.

 

Nemalá část společnosti dnes na naši nedávnou minulost a na oběti našich předků zapomíná nebo relativizuje význam zmíněných dějinných křižovatek a zpochybňuje hodnoty demokracie, právního státu a svobody, jež se pokoušíme budovat po roce 1989. S tím vědomím považujeme za důležité tyto události připomenout a přihlásit se jasně k ideálům demokracie, vzdělanosti a kultury, jež naše organizace – ve spojení se světovou komunitou INSEA – naplňuje v dílčí oblasti humanitních oborů, konkrétně v oblasti výchovy uměním.

​

Česká sekce INSEA v roce 2017 oslavila 50. výročí svého založení. Při té vzácné příležitosti bylo připomenuto, že také její historie, stejně jako životy jejích zakladatelů a představitelů, byly poznamenány událostmi připomínanými v letošním roce. V případě roku 1938 a 1948 to sice – vzhledem k tomu, že naše národní sekce byla ustavena až v roce 1967 – bylo pouze nepřímo, nicméně 2. světová válka nebo čtyřicetiletá totalita zahájená rokem 1948 byly smutnou dějinnou kulisou životů zakladatelů Československého komitétu INSEA. (Únorový puč přišel v době, kdy byli členové této vlivné generace výtvarných pedagogů dvacetiletými či třicetiletými mladými muži.) Snaha zabránit opakování válečných tragédií ostatně stála v počátcích aktivity UNESCO vedoucí k ustavení mezinárodní INSEA (International Society for Education through Art) sdružující výtvarné pedagogy napříč kontinenty a hledající cesty, jak prostřednictvím uměleckého vzdělávání přispívat k mírové spolupráci národů. Historie Československa – stejně jako Československého komitétu INSEA – kráčela svými specifickými cestami, když nacistický teror vystřídal teror komunistický – v části Evropy, již osvobodila a zároveň obsadila Rudá armáda.

 

Připomínky výročí by měly být zajisté spojeny s aktualizacemi a se snahou odnést si z historie poučení. Nejinak je tomu v případě připomínky „osmičkových“ výročí. Zatímco teprve zpracováváme zkušenost připomínaných dějinných zlomů 20. století, hrnou se na nás nové výzvy a hrozby, ať již celoevropské či globální, tak specificky naše, české. Na nadnárodní úrovni k nim patří krize postmoderních liberálních společností, jejich identity a hodnot tváří v tvář fundamentalismu a extremismu různých barev a ideových podhoubí, rizika neoliberálního přístupu k veřejnému životu a vzdělávání, trvalá neudržitelnost konzumního způsobu života, únava z demokracie a blahobytu, migrační krize, zneužívání nových způsobů komunikace a síťových médií, populismus a volání po silných vůdcích a jednoduchých řešeních složitých společenských otázek. Některé ze zmíněných problémů byly reflektovány už našimi předchůdci, kteří hledali cesty z krize moderního člověka a obraceli se případně k umění moderny, chápanému jako projev humanity, niternosti a svobody.

 

V současné době, pro niž se vžilo Baumanovo metaforické označení „tekutá doba“, však stojí před výtvarnou výchovou nové úkoly. Zatímco u nás bylo po roce 1989 nejprve nutné hledat kontinuitu s tím, co v oboru prokázalo svou kvalitu, oddělit to od cenzurou poznamenaných plev a poté navázat reflexí postmoderních přístupů, jež se v umění i ve výtvarné pedagogice rozvinuly na západ od železné opony, nástup nových médií, pokračující globalizace a akcelerace informačního přehlcení a nových způsobů komunikace urychlily příchod nové fáze postindustriální společnosti, v níž panuje nejistota bez záchytných bodů, bují „post-pravda“, nastupuje iracionalita, decentralizují se média a koroduje jejich důvěryhodnost, stejně jako důvěryhodnost systému. Jde o přelomovou fázi vývoje, v níž demokracie ukazuje svou křehkost a mnozí hledají lék na nejistotu voláním po tradičních, avšak nedosažitelných jistotách, nebo dokonce po autokracii.

 

Umění a výtvarná výchova – v obou svých polohách: expresivní a receptivní – v této situaci znovu ukazují svou nezastupitelnost, protože umožňují chápat, zpracovávat a uplatňovat různorodost lidských zkušeností, dokáží přetavit nejistotu v tvořivou aktivitu a pěstují tolik potřebnou reflexivitu, vnímavost a kritický odstup spojený s vizuální a mediální gramotností.

 

V době, kdy se setřel rozdíl mezi reprezentací reality a realitou samotnou, kdy se realita podřizuje svému mediálnímu obrazu, je náš obor jediným, který soustředěně pracuje – na teoretické i praktické úrovni – s prvky a principy vizuálních a mediálních komunikátů a učí žáky rozumět složitému komunikačnímu procesu, jeho kontextům a obsahům. Cílem výtvarné výchovy tak je, v souladu s platným rámcovým vzdělávacím programem, naučit žáka aktivně užívat vizuálně obrazné prostředky k rozvoji jeho smyslového vnímání, k projevování subjektivity a ke komunikačnímu uplatnění. Tyto dovednosti jsou stále důležitější v době převahy obrazové komunikace, jež staví nejen na vizualitě, ale také na symbolizaci, metaforách a apropriacích. Výtvarná výchova, jež žáky učí vizuálním komunikátům rozumět, je tak nezbytnou a nenahraditelnou součástí všeobecného i profesně zaměřeného vzdělávání, které umožňuje žákům a studentům orientovat se a aktivně pohybovat v nepředvídatelně se vyvíjející realitě.

 

Neméně důležitým aspektem umění a kultury, stejně jako vzdělávacích oborů transformujících tyto oblasti do vzdělávání, je, že odrážejí naši vlastní historii a prezentují kulturní dědictví celého lidstva jako hodnotu odrážející tvořivé a kognitivní schopnosti člověka. Porozumění vlastní kulturní historii a svému postavení ve společnosti, docenění rozličných forem tvořivosti a možností, jimiž lze tvůrčím a unikátním způsobem reflektovat svět, je cestou k nalézání vlastní identity. Teprve ona zakládá úctu k vlastní kultuře, kulturní zakotvení a sebevědomí – a možnosti dialogu s kulturami jinými. Skrze umění – jež Herbert Read případně označil jako lingua franca, univerzální jazyk kulturní výměny – je možné přijmout odlišnost, která nás jinak jako cizí prvek „ohrožuje“, a je možné využít ji k vlastnímu obohacení. Bez znalosti historie, společenských kontextů a kulturního kontinua není možné pochopit ani současné formy umění, ani chránit vlastní kulturní odkaz. V době, která nás konfrontuje s cizími kulturami, považujeme za velmi důležité nalézat cestu k porozumění světu, který k nám vstupuje a dál bude vstupovat – ať již následkem ekonomických procesů vyvolaných globalizací či migrací v důsledku válečných konfliktů, ekologických katastrof a nestability v nejrůznějších částech světa.

 

Klíčovým slovem soudobého vzdělávání zůstává tvořivost, tradiční doména výtvarné výchovy, a to jako kompetence spojená jak s kvalitou života jednotlivce, tak se schopností společnosti obstát v konkurenčním ekonomickém prostředí současného propojeného světa. Výtvarná výchova zůstává jedinečným prostorem pro rozvoj tvořivosti a zpracovává toto tradiční oborové téma v nových kontextech. Netřeba zdůrazňovat, že ve výtvarné výchově nejde pouze o schopnost tvořit a pracovat s výtvarnými prostředky, ale především o specifický způsob myšlení, který porovnává, hodnotí, transformuje, vybírá, zvažuje. Přestože se jedná o schopnost široce využitelnou nejen v tzv. kreativních průmyslech, jejichž důležitost dnes stoupá, hodnotu výtvarné výchovy nevystihují ekonomické parametry a jednostranně chápaná „užitečnost“. Tvořivost, již pěstuje umělecký tvůrčí proces, není jen flexibilním řešením problémů – učí nás pracovat také s tápáním a nejistotou, jež neodbytně provázejí člověka v době „tekuté modernity“, učí nás klást otázky a přistupovat aktivně a s otevřenou myslí ke složitému světu a zpochybňovat zaběhnuté pořádky a stereotypy. Podobně jako umění a humanitní obory obsahuje také výtvarná výchova element znejistění, zkoumání neomezeného počtu perspektiv, citlivosti ke kontextům a smyslu věcí. Všechny tyto kvality jsou sice obtížně kvantifikovatelné, avšak bezprostředně určují kvalitu lidského života a společnosti a jsou nezbytné ve světě, který se nalézá v sociálních, politických, ekologických, náboženských a jiných problémech. Je stále viditelnější, že v tomto světě obstojí pouze člověk, který nedisponuje pouze jednou dimenzí, který není „jednorozměrný“ – ostatně také tento apel je dědictvím, jež nám zanechala generace působící v 60. letech 20. století a už tehdy citlivě vnímající problémy, jež dnes hypertrofují.

 

U příležitosti vzpomínaných výročí – a tváří v tvář současným výzvám – chceme veřejnosti prezentovat vyjmenovaná specifika výtvarné výchovy a deklarovat její nezastupitelnost v systému vzdělávání. Chceme dál přispívat k jejímu rozvoji a aktivně působit v rámci společenské debaty – a to nejen té, jež se bezprostředně týká vzdělávání. Vyzýváme všechny aktéry rezortu vzdělávání – učitelskou veřejnost, školy a jejich zřizovatele, univerzity, ministerstva, spolky – ale i širokou veřejnost, aby spolu s námi reflektovali současné problémy a podpořili naše snahy o kultivaci veřejného života a kvalitní vzdělávání našich dětí, jehož nezbytnou součástí musí i nadále zůstat vzdělávací oblast umění a kultura.

 

V době, kdy dochází k relativizaci mnoha tradičních hodnot, považujeme rovněž za důležité přihlásit se k evropské identitě, jež je identitou liberálně demokratickou a svobodomyslnou, identitou, jež v sobě spojuje – jak výstižně uvádí historik Carbonell a další – hodnoty zesvětštěného křesťanství, tedy svobodomyslnost, uměleckou i vědeckou tvořivou vynalézavost, důraz na lidská práva, uplatňování liberální a pluralitní demokracie. Je to identita, jež byla ve 20. století potlačována dvěma totalitními systémy, identita, k níž se hlásili zakladatelé INSEA, a zároveň identita, jež nás vybavuje schopností unést úděl tekuté modernity a věku nejistot.

 

Níže podepsané členky a členové České sekce INSEA, jimž byla svěřena odpovědnost za naši organizaci vybudovanou na pevných odborných základech díla generace působící v nepříznivém období po roce 1968, považují zároveň za nutné ohradit se proti tendencím, jež dnes, po pouhém půlstoletí od okupace vojsky Varšavské smlouvy, zpochybňují demokratický vývoj po roce 1989 a relativizují zločinnost komunistického totalitního režimu. Nechť je manifestus, tedy zjevné a viditelné, že jsme odhodláni vystupovat aktivně proti všem podobám totality a proti snahám destruovat demokratické uspořádání v naší zemi. Nebuďme lhostejní k projevům nízké kultury společenské diskuse, nebo dokonce k protofašistickým a jiným neblahým společenským tendencím, které dnes můžeme sledovat, ať již jde o projevy nedůvěry k intelektuálnímu světu, snahy cenzurovat umělecké projevy ve jménu svérázně chápaného vlastenectví, vzbuzování a využívání strachu z cizího, vzestup nacionalismu, sjednocování národa proti společnému nepříteli, adorování boje, nástup populistických vůdců. Jak upozornil Umberto Eco, právě toto jsou rysy věčného fašismu, jenž je v lidském společenství stále latentně přítomen. Nedovolme mu vzejít a nepřipusťme, aby nás vedl k novému násilí a totalitě, k novým úpadkům. Nenechme si opět vzít to nejcennější: svobodu, která je nezbytná jak pro kvalitu života jednotlivců, tak pro odborný diskurz a život občanské společnosti, jíž je Česká sekce INSEA součástí. Našim předchůdcům, kteří museli následkům fašismu, totality a nesvobody čelit, to dlužíme.

​

 

Petra Šobáňová, Aleš Pospíšil, Karel Řepa, Jana Jiroutová,
Karin Militká, Václava Zamazalová, Kateřina Štěpánková

Erich Mistrík, Lenka Vilhelmová, Jarmila Ketmanová, Martina Páleníčková,
Jiří Raiterman, Miloš Štofko, Hana Vacková, Ondřej Moučka,
David Jedlička, Radka Novotná, Lucie Haškovcová,
Eva Jebavá, Barbora Svátková

​

​

​

Declaration of Personages of the Czech Section of INSEA

28. 10. 2018

​

Every year which ends with eight is an opportunity for the Czech Republic to bring to our mind key events of the 20th century, which formed our national history. Except year 1918 when the independent Czechoslovak state was formed, we think of events, which marked the development of our society tragically. Whether it is this year’s 50th anniversary of Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia, 70th anniversary of the putsch in February 1948 or 80th anniversary of the Munich Agreement, it is always a sad memento because the said events were connected to tragedies and plundered not only the society as a whole but also fields of science, art and education. 

 

Considerable part of society is forgetting the recent past and casualty of our ancestors these days, or it revitalizes the meaning of abovementioned historical crossroads and disputes values of democracy, legal state and freedom, which we have been trying to construct after 1989.  Bearing this in mind, we find it important to remind these events and to clearly stand for ideals of democracy, education and culture, which our organisation – together with global community INSEA – fulfils in partial fields of humanities, art education to be exact.

​

The Czech section of INSEA celebrated 50 years since its foundation last year. On that unique occasion, it was reminded that also its history, as well as lives of its founders and representatives, were marked by the events which are being reflected this year. Although in case of years 1938 and 1948 – considering that our national section was founded only in 1967 – it was marked indirectly, the Second World War or four years long totality, which started in 1948, were both a sad historical coulisse of the Czechoslovak committee INSEA founders’. (The putsch in February 1948 happened when members of this influential generation of pedagogues were around twenty or thirty years old.) The effort to avert repetition of the war tragedies was present in the beginning of UNESCO’s activity, which led to establishment of INSEA (International Society for Education through Art). INSEA associates art pedagogues among continents and searches for ways to contribute to peaceful cooperation of nations through art education. History of Czechoslovakia – just as the Czechoslovak committee INSEA – was walking its specific ways when Nazi terror was replaced by communist terror – in those parts of Europe which were liberated and occupied at the same time by the Red Army.

​

Reminders of anniversaries should be of course connected with actualizations and effort to learn from history. It is the case of reminding the “anniversaries of eights”. Meanwhile we are only processing experiences from the reflected historical changes of the 20th century, there are new challenges and threats coming, global or European as well as specifically ours, Czech ones. On the national level, there is the crisis of postmodern liberal societies, their identities and values facing fundamentalism and extremism of many colours and ideological rudiments, perils of neoliberal attitude to public life and education, permanent unsustainability of consuming way of life, exhaustion of democracy and prosperity, migration crisis, misuse of new ways of communication and network media, populism and calls for strong leaders and simple solutions of difficult social issues. Some of the mentioned problems have already been being reflected by our ancestors, who were seeking ways out of crisis of modern human and possibly turning to modern art, which was understood as an act of humanity, inwardness and freedom.

​

In current era, for which is used Bauman’s metaphorical designation “liquid era,” new tasks are standing in front of art education. Whereas in the Czech Republic after 1989 it was first necessary to find continuity with what proved its quality, separate it from chaff marked by censorship and then continue with reflexion of postmodern approaches, which developed both in art and art education on west from the Iron curtain, entry of new media, continuing globalization and acceleration of informational overflow and new ways of communication speeded up the coming of new phase of post-industrial society in which rules uncertainty sans safety net, “post-truth” flourishes, irrationality arrives, media are decentralizing and their credibility corrodes, as well as credibility of the system. It is a breakthrough phase of development, in which democracy shows its fragility and many are searching for medicine for insecurity by calling for traditional but unachievable certainties or even autocracy.

​

 Art and art education – in both its positions: expressive and receptive – show its irreplaceability again in this situation, since they allow us to understand, process and apply diversity of human experiences, they can melt uncertainty and make it into creative activity, they grow so needed reflexivity, susceptibility and critic distance connected with visual and medial literacy.

​

In times when the difference between representation of reality and reality itself has been wiped off, when reality is subordinating to its medial representation, our specialization is the only one which concentrates – on theoretical and practical level – on work with elements and principles of visual and medial communications and teaches students to understand the difficult communicating process, its contexts and contents. The goal of art education then is, according to valid program of education, to teach a student to actively use visually figurative mediums to development of their sensory perception, to demonstration of subjectivity and to communicative assertion. These skills are more and more important in times of figurative communication which doesn’t only lean on visuality but also symbolization, metaphors and appropriations.

​

Art education, which teaches students to understand visual communicating, is therefore necessary and irreplaceable part of generally and professionally aimed education which allows pupils and students to orientate and actively move in unpredictably developing reality.

​

No less important aspect of art and culture as well as educating specializations transforming these fields into education is that they reflect our own history and present culture heritage of whole humankind as a value reflecting creative and cognitive abilities of human. Understanding of one’s own cultural history and position in society, appreciation of various forms of creativity and possibilities with which it is possible to reflect the world in creative and unique way, is the way to find one’s own identity. It is identity which is the base of respect to one’s own culture, cultural anchoring and self-esteem – and opportunities of dialogues with other cultures. Through art – which was labelled as lingua franca, universal language of cultural exchange by Herbert Read – it is possible to accept difference, which “threatens” us as a foreign element on other occasions, and it is possible to utilize it to one’s own enrichment. Without knowledge of history, social contexts and cultural continuum it is not possible neither to understand contemporary forms of art nor to protect one’s own cultural heritage. In times which confront us with foreign cultures, we deem it very important to find the way to understand the world, which enters and will be – whether as the consequence of economical processes invoked by globalization or migration caused by war conflicts, ecological catastrophes or instability in various parts of the world.

​

Creativity, the traditional domain of art education as a competence connected with quality of life of individual as well as ability of society to get by in competitive economic environment od present connected world, remains the key word of the nowadays education. Art education remains a unique room for growth of creativity and processes this traditional topic of our specialization in new contexts. It is not necessary to emphasize that art education isn’t only about the ability to create and work with artistic resources, but mainly about specific way of thinking which compares, values, transforms, chooses and consider. Although this ability is widely useable not only in so called creative industry, whose importance is raising these days, economical parameters and unilaterally understood “usability” do not capture the value of art education.

​

Creativity cultivated by the artistic creative process is not only flexible solution of problems – it teaches us to also work with groping and uncertainty, which inevitably accompany human in times of “liquid modern,” it teaches us to as questions and actively, with open mind, approach to the difficult world and question overall accepted rotes and stereotypes. Art education, similarly to art and humanities, also contains element of insecurity, exploration of unlimited number of perspectives, sensitivity to contexts and purpose of things. All the qualities are difficult to qualify, but they determine quality of human life and society directly and are necessary in world which has social, political, ecological, religious and other problems. It is more and more apparent that only a man who does not have only one dimension, who is not “one-dimensional”, can get by – after all, this appeal is the heritage given to us by the generation functioning in 60’s of the 20th century, which was sensitively perceiving the problems hypertrophying these days.

​

On the opportunity of remembered anniversaries – and facing contemporary challenges – we want to present listed specifics of art education and declare its irreplaceability in the education system. We want to continue to contribute to its development and actively function within collective debate – not only the one directly related to education. We challenge all members of department of education – teaching public, schools and their founders, universities, ministries, associations – but also wide public to reflect present problems with us and to support our effort to cultivate public life and quality education of our children, whose vital part, educating field of art and culture, must remain.

​

In times occurring revitalization of many traditional values, we also deem it important to enter for European identity, which is liberally democratic and liberal-minded, it is identity which – as historian Carbonell and others states appropriately – connects values of secularized Christianity (open-mindedness, artistic and scientific creative resourcefulness, emphasis on human rights, application of liberal and pluralist democracy.) It is identity which was suppresses by two totalitarian systems, identity supported by founders of INSEA and identity which equips us with ability to carry the liquid modern and era of uncertainty’s destiny at the same time.

​

Lower signed members of the Czech section if INSEA, entrusted to lead our organization built on solid professional rudiments of work of the generation functioning in inauspicious times after 1968, also consider it necessary to oppose the tendencies which today, after long half a century since Warsaw Pact occupation, question democratic development after 1989 and revitalize delinquency of communistic totalitarian system. May it be manifestus (so the apparent and visible) that we are determined to actively stand against all forms of totality and all efforts to destroy democratic organization in our country. Let’s not be apathetic to expression of low culture of social discussion or even profascist and other unfortunate tendencies which we can watch today, whether it is manifestation of mistrust to intellectual world, efforts to censor artistic expressions in the name of idiosyncratically understood patriotism, awakening and misuse of fear of foreign things, rise of nationalism, unification of nation against collective enemy, adoring fight or enter of populistic leaders. As Umberto Eco alerted, these are the attribute of eternal fascism, which is still latently present in human society. Let’s not allow it to arise, let’s not allow it to lead us to another violence and totality, to another decline. Let’s not let it take us the most valuable again: our freedom, which is necessary both for life quality of individuals and for specialized discourse and life of civil society, which is the Czech section of INSEA part of. We owe it to our ancestors, who had to face consequences of fascism, totality and lack of freedom.

​

Petra Šobáňová, Aleš Pospíšil, Karel Řepa, Jana Jiroutová,
Karin Militká, Václava Zamazalová, Kateřina Štěpánková

Erich Mistrík, Lenka Vilhelmová, Jarmila Ketmanová, Martina Páleníčková, Jiří Raiterman,
Miloš Štofko, Hana Vacková, Ondřej Moučka, David Jedlička, Radka Novotná,
Lucie Haškovcová, Eva Jebavá, Barbora Svátková

 

Překlad | Translated by Soňa Vaníčková

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​